Když se řekne Manchester, rozezní se mi v hlavě písnička z filmu Miloše Formana Hair Manchester, Manchester, England, England across the Atlantic sea…Pak se mi ještě vybaví slavný fotbalový klub Manchester United. Pro nás vnitrozemce je to někde tam za kanálem (La Manche), na ostrově Velká Británie. Centrum města je zapsáno na seznamu památek chráněných UNESCO. Rozkládá se na ploše 5x menší než Praha a žije v něm něco málo přes 500 tisíc obyvatel. Manchester Vás okouzlí svou rozmanitostí, krásnými panoramaty, architekturou a svou multikulturností. Je to město plné vodních kanálů a největšího parku v Evropě – Heaton park.
Letos v dubnu 2022 to bylo také místo konání konference LILAC 2022, kterou pořádá sdružení knihovníků a informačních pracovníků ve Velké Británii (CILIP). Od 11 do 13 dubna se do Manchesteru sjelo okolo 200 knihovníků z VB, USA, Švédska a jedna z České republiky (moje maličkost).
Program konference byl opravdu nabitý, paralelně v několika přednáškových sálech se probíralo informační vzdělávání z pohledu inkluze. Nicméně nechyběla ani reflexe akademických knihovníků na uplynulé období pandemie a nutnost přizpůsobit výuku novým výzvám.
Většina příspěvků zdůrazňovala přístupnost výuky pro studenty se specifickými potřebami v souvislosti s informačními technologiemi a přednášející se shodli na několika doporučeních, která lze shrnout takto:
- komunikujte v různých formátech, video, audio, text,
- do výuky vneste flexibilitu,
- materiály jako je prezentace vždy posílejte dopředu, před výukou,
- rozdělte úkoly na menší úkoly,
- důležité informace zdůrazněte vizuálně i slovně, klíčové informace opakujte vícekrát,
- přidávejte pravidelné přestávky.
Velmi neobvyklým tématem, alespoň pro českou knihovnici, byly příspěvky Marylin Clarke a Emily Drabinski. Oba projevy se věnovali zastoupení jiných než bělošských etnik v knihovnické profesi a nutnosti přehodnotit některé výklady historie z pohledu koloniálních velmocí opomíjející historickou verzi z pohledu původních obyvatel. Ve Velké Británii se tomuto tématu věnuje především iniciativa The Black Curriculum a Liberate our library.
Inkluzivní přístupy a budování rovnosti zmínili i redaktoři časopisů Comunications in Information Literacy (CIL) a Journal of Information Literacy. Poukázali na kritéria velkých časopisů, jejichž kritéria vylučují mnoho kvalitních nezávislých časopisů. Přidali i návody na změny ke zlepšení publikování. Doporučili zastoupení členů redakčních rad z různých kontinentů, přístupnější data, otevřený systém recenzního řízení a používání inkluzivního jazyka.
Z workshopů, kterých jsem se osobně zúčastnila, musím za všechny zmínit dva.
Prvním z nich nesl název Dyslexia, Creativity and Informazin-Seeking a vedla jej Lynn Beveridge z City, University od London. Tento workshop mě naučil více porozumět studentům s dyslexií a jejich problémům, které musí řešit při vyhledávání odborných informací v databázích, jakými je například problematika volby správných klíčových slov nebo dlouhé a složité vyhledávání.
Velmi inspirativní byl také workshop, kde jsme se naučili, jak prostřednictvím filmů z „devadesátek“ naučit studenty psát literární rešerši. Teaching how to structure literature reviews via 1990s movies od Kirsty Thomson z Heriot-Watt University, Edinburg, která zdůraznila, jak je mnohem důležitější praktické cvičení než pasivní poslouchání přednášky. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela roli studenta, když jsem hledala k filmům Titanic, Jurský park a Romeo a Julie ve škole klíčová slova, pojmenovávala témata a moje zjištění dávala do vzájemných kontextů.
Podtrženo a sečteno, v jádru všichni knihovníci a informační pracovníci řešíme to samé, dopady pandemie, inovativní a aktivační výukové metody, výuku studentů se specifickými potřebami, hledání účinné obrany proti predátorským praktikám některých nakladatelů atd….
Kromě odborných znalostí a sdílené dobré praxe jsem objevila také ledacos o sobě samé. Zjistila jsem, že neexistují limity, kterých byste nemohli dosáhnout, pokud opravdu chcete. Našla jsem větší víru v sebe sama a pocítila hrdost na tým kolegů, se kterými pracuji, protože služby, které Knihovna ČZU poskytuje jsou na stejné úrovni jako ty zahraniční a někdy je i možná předčí. Přišla jsem také o řadu předsudků o ostatních národech, protože koneckonců všude jsou lidé s dobrými úmysly i ti druzí a osobní setkání je nad všechny zprostředkované zprávy. Jedině pak totiž zjistíte, že britští knihovníci jsou vášnivými tanečníky!
